Výlet do Dubny 2006
(5.-15.12.2006)

Úvod
Když jsem dostal nabídku jet do Dubny, chvilku jsem váhal, zda-li jí mám využít či nikoliv. Pak ovšem zvítězila zvědavost a já si řekl, že bude určitě dobré poznat nějakou cizí zemi (a jeden ze špičkových světových vědeckých ústavů zaměřených na jadernou fyziku). Pokusím se vám alespoň trochu přiblížit, jak můj první pobyt v Rusku vypadal.
Mým spolucestujícím byl Ondra Huml, v té době doktorand na KJR. A samozřejmě nemohu opomenout představit vám člověka, který nám pobyt v Dubně víceméně zařídil, v Dubně na nás čekal, stal se naším průvodcem po ruské krajině, a tím nebyl nikdo jiný, než Karel Katovský, toho času stále ještě doktorand na KJR. :-)

Úterý 5.12.
S Ondrou jsme se shledali včas u správné přepážky na letišti v Ruzyni. Letěli jsme Airbusem A320 (s ČSA). Cesta do Moskvy probíhala bez potíží. Prošli jsme bez problémů všemi kontrolami. Jídlo v letadle bylo fajn - nějaké maso s dobrou omáčkou (ve které plavalo cosi jako špenát) a taková větší kolínka (takže kolena :-)). Ondra pravidelně měřil naši nadmořskou výšku na svých hodinkách s výškoměrem. Nutno ovšem podotknout, že nemohl nikdy naměřit správnou hodnotu. :-)
V Moskvě nás přivítalo poněkud horší počasí, než na které jsme byli zvyklí z domova (mlhavo, mokro, zima). Ani zde jsme nenarazili na žádné obtíže při kontrolách. Chvíli jsme čekali na kufry a hned nato potkali řidiče, který nás měl odvézt do Dubny. Museli jsme ale počkat, až se sejde celá skupina, kterou měl řidič odvézt. To bohužel trvalo skoro tři hodiny. :-( Aspoň jsme se na letišti stihli seznámit s jedním naším spolucestujícím do Dubny. Byl z Bulharska a patřil k teoreticky zaměřeným vědcům. :-) Uměl obstojně anglicky, tak jsme si s ním povídali a dozvěděli jsme se, že radši pije víno než pivo, má rád ligu mistrů a volejbal (a vůbec sporty v televizi). Mimochodem, ty tři hodiny jsme trávili koukáním na plasmovou televizi, ve které běžel pořád dokolečka blok reklam (včetně na Velkopopovického kozla).
Nakonec jsme tedy vyrazili směr Dubna (konečně). Venku a tudíž i v autobuse byla děsná kosa (aspoň mi to tak přišlo). Náš dojezd do Dubny byl trochu zmatečný, protože jsme se včas nespojili s Karlem, a tak jsme pořádně nevěděli, kde máme vlastně vystoupit. Ještě že s námi jel ten Bulhar a od řidiče zjistil, že Ondra má vystoupit u jednoho hotelu (Gastinica Dubna). S Ondrou tam vystoupili i všichni zbývající cestující, a tak jsem nakonec v autobuse osaměl. Pan řidič mě zavezl k jakémusi spoře osvětlenému domu. Tam jsem se od něj snažil zjistit, jestli mám tedy vystoupit, či co tedy. Bohužel mi nebyl schopen říct ani jedno slovo, kterému bych rozuměl. Nakonec jsem pochopil, že mám teda vystoupit, což jsem učinil a ocitl se tak na potemnělém prostranství za jakýmsi domem s několika těžkými kovovými dveřmi, které se daly zjevně otevřít jen jakýmsi kódem vyťukaným na číselném panelu. Já se snažil do smskovat Karlovi a už ani nevím, jestli se mnou víc lomcovala nastupující panika nebo zima. Najednou se kovové dveře otevřely a vylétl z nich Karel. :-) Ukázalo se, že jsme z letiště přijeli výjimečně rychle a on se nestihl včas vrátit z práce. Takže jsem se šel s ním „ubytovat“, vypili jsme nějaké to pivo a vyrazili z „Gumlem“.
Toho jsme objevili v onom hotelu a vzali ho k nám, aby si mohl od nás zavolat domů (jemu telefon odmítal dokonce i odesílat smsky). Popovídali jsme, popili pivínko... Ačkoliv jsem byl polomrtvý únavou a vyčerpáním (několik nocí jsem toho příliš mnoho nenaspal, celý den nic pořádného nejedl a byl vyčerpán cestou), souhlasil jsem s ostatními a vydali jsme se do víru noční Dubny. Už muselo být po půlnoci, když jsem zapadli do jedné vyhlášené putyky (fotbalová hospoda Liga), dali si jejich místní pivo (chutnalo to spíš jako naředěný kvásek, bylo to tmavé a málo to pěnilo). To jsem vypil už poněkud s obtížemi. Pak jsme se vydali domů a já se snažil zahnat přicházející žaludeční potíže česko-čínskými nudlemi. Jenže se mi to bohužel moc nepovedlo, což tady raději nebudu dále rozepisovat. ;-)

Středa 6.12.
Po několika hodinách spánku jsme museli vstávat. Bylo to krušné ráno. Vypil jsem hrnek čaje, snědl jeden croisant a vydali jsme se společně s dorazivším Ondrou směrem do ústavu. Zařídili jsme si propustku a pak nás Karel provedl trochu areálem. Při té příležitosti jsem viděl i místo, kde má stát zařízení SAD (Subcritical Assembly at Dubna - téma mé bakalářky). Musím říct, že jsem byl poněkud zklamán. Čekal jsem alespoň vykolíkované místo, nějaký bagr... se stavbou se už mělo začít, ale ještě se nezačalo a prý jen tak nezačne. Později jsem se dozvěděl, že původně odhadované náklady na stavbu (4 mil. USD) se nyní odhadují na cca 20 mil. USD - a takové finance jen tak k dispozici nebudou. :-(
Ale zpět k průběhu našeho dne. Navštívili jsme laboratoř, kde Karel provádí měření (doplnil tam tekutý dusík do detektorů), dále pak kancelář, kde pracuje, jeho školitele a vedoucího jeho skupiny (čaj o jedenácté – vysvětlím za chvilku). Pak jsme absolvovali poměrně důkladnou exkurzi budovy fázotronu a vývodů svazku k medicínským účelům (protonová terapie).
Pak se šlo na oběd do ústavní menzy. Měli jsme polévku (vývar), nějaká kolínka a maso. Obojí bylo dobré, ale hlavní jídlo studené. :-( Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že rusové vydají za jídlo nejvíce peněz. Energie prý nejsou drahé, voda se platí nějakým paušálem a je jedno, kolik jí spotřebujete.
Po obědě jsme navštívili reaktor IBR-2, prohlédli si jeho budovu a byli svědky procesu ozařování a následného měření vzorků mechů (neutronovou aktivační analýzou se zjistí obsah některých kovů a podle toho se usuzuje nejen na radioaktivní zamoření životního prostředí – ukazovali nám zajímavé mapy moskevského regionu). Poté zůstal Karel ještě v ústavu a my se s Ondrou vydali domů. Já poklidil, uvařil gulášovou polévku, čaj, pustil si televizi... odpočíval, zacvičil si na trubku ... a psal tento deníček. :-)
Slíbil jsem vám ještě vysvětlení „čaje o jedenácté“. On totiž běžný pracovní den zaměstnanců tohoto ústavu vypadá asi tak, že přijdou okolo deváté do práce a zhruba v jedenáct se všichni sejdou u svého šéfa, popíjí čaj, jedí sušenky a povídají si. Z tohoto posezení se zhruba ve dvanáct hodin odeberou do jídelny (ti movitější) nebo domů (asi většina), kde se naobědvají. Tento oběd se nezřídka protáhne až do tří hodin. Pak tedy zase asi dvě hodiny pracují a okolo páté si znovu dají čaj u šéfa. Od této hodiny se už ústav začíná vyprazdňovat. Čili není nic divného na tom, že se třeba pracuje jen čtyři hodiny denně. Šéfové jsou ochotni bez problémů strávit, když nepřijdete do práce, kvůli tomu, že jste něco oslavovali. Tomu rozumí. Ale budou vám dělat dusno, pokud se budete omlouvat kvůli potížím v rodině apod.
Další zajímavou věcí je jejich způsob pití čaje. Udělají si silný do konvice (takový koncentrát), který poté rozlévají do hrnků a ředí horkou vodou z rychlovarné konvice. Jinak čaje tu mají velmi dobré. Většinou se prodávají i ve formě sušených stočených čajových lístků.
Ještě se pokusím popsat, jak to např. vypadá na ulicích. Prostě je tam všude bordel. :-) Silniční pravidla se většinou nedodržují, takže si musíte dávat opravdu velký pozor, pokud chcete přejít silnici. Autobusy zásadně projíždějí křižovatky na červenou, rychlost nikdo nedodržuje. Při chůzi po ulici (někde jsou chodníky, různá kvalita) si musíte dát pozor na cyklisty. Jelikož se Dubna rozkládá na rovině a je hodně roztahaná na velké ploše, spousta lidí jezdí na kole. Bez zvonku, světel... není problém potkat cyklistu ve dvě hodiny v noci. Takže je dobré se před každým prudkým pohybem raději rozhlédnout, abyste náhodou nesrazili kolem projíždějící babičku na staré „ukrajině“.
Další zajímavostí je to, že na ulicích nejsou skoro žádné odpadkové koše. Nejsou prostě potřeba. Pokud zrovna potřebujete něco odhodit, prostě to hodíte na zem. Sem tam se objeví nějaká uklízecí četa a pokusí se ulice uklidit. Jinak odpady vyprodukované domácnostmi se vyhazují do popelářského auta, které jednou za čas projíždí městem a lidí vybíhají z domů a vysýpají do něj svoje koše.
Ještě se musím zmínit o elektrických rozvodech. Většinou je všechno ubastlené na koleně, pojistky nefunkční, zásadně se nezapojuje nulák, takže zásuvky a často celé domy nejsou uzemněné. Proto se většinou spotřebiče zemní zvlášť – na zdi bývá přidělaný kovový pásek, který je spojen např. s radiátorem nebo vodovodem. K tomuto pásku se pak pomocí jakéhokoliv drátu připojují spotřebiče v dané místnosti a řeší se tak chybějící uzemnění. Rusko je prostě zvláštní země. :-)

Čtvrtek 7.12.
Dnes jsme vstávali trochu později. Šli jsme do ústavu a já se tak poprvé od příjezdu dostal k internetu (a skutečně kvalitnímu). Delší dobu jsem řešil správné nastavení SMTP serveru, ale nakonec se vše podařilo a já vyřídil aspoň ty nejnutnější maily. Opět jsme šli k vedoucímu na čaj a nedlouho poté i na oběd. Dali jsme si polévku „soljanka“ (vyrábí se z okurek naložených ve slaném nálevu, je v ní hodně cibule, sem tam oliva, a navrchu plave trochu smetany/majonézy) a pak nějaké maso. Karel si dal něco jako škubánky, samozřejmě na sladko a rovnou dvě porce (bylo to velmi levné). Pití bylo zajímavé – měl jsem rajčatový džus, resp. naředěný rajčatový protlak, který se stal po řádném osolení obdobou mého oblíbeného domácího nápoje „bloody mary“. :-) Pak jsem to zapil jakousi grapefruitovou vodou – to už tak dobré nebylo. Ondrovi Humlovi rajčatová šťáva nechutnala, statečně vypil půlku skleničky a pak to raději dále nepokoušel.
Po obědě se nám Karel snažil domluvit exkurzi v laboratoři vysokých energií (LVE), ale to se bohužel nezdařilo (dotyčný člověk neměl čas). Tak jsme seděli u Karla v kanceláři, já si vyřizoval svoje věci týkající se SouthPrague.Netu a pak jsme se vydali vyzvednout si diety (peníze - kapesné) a mě zařídit registraci. To je totiž povinnost každého cizince. V letadle/vlaku dostanete takový dvoudílný podlouhlý papír, který vyplníte. U pasové kontroly si jednu půlku nechají a druhou vám vloží do pasu a tu pak nosíte pořád společně s pasem s sebou. Je to váš doklad totožnosti. A vaší povinností je zařídit si registraci – razítko na tento papír. Některé hotely na to mají oprávnění, takže se o nic starat nemusíte a oni vám ten papír orazí už při vašem ubytovávání. Čili Ondra Huml se o to starat nemusel, zařídili mu to v hotelu. Jenže já bydlel jinde, a tak mi to musel zařídit/vyjednat Karel u nějaké registrační autority na úřadě. Když tam přijdete, odevzdáte jim pas a oni vám ho vrátí třeba až druhý den odpoledne. Je to nepříjemné, protože jste na tu dobu vlastně bez pádného dokladu. U mě to bylo násobeno ještě tím, že propustka do ústavu (takový malý papírek) platí jen ve spojení s pasem, o který jsem tedy na jistou dobu přišel, čili jsem nemohl jít do ústavu a musel si počkat, až mi ho vrátí.
Pak se Karel vrátil na jednu přednášku do ústavu a my šli každý domů. :-) Já si s chutí zatroubil (kupodivu na mě nikdo nevyběhl). Také jsem se pokoušel rozchodit tu šílenou VPNku, co máme v tom „LANpolisu“ k dispozici (a skrze kterou se můžeme připojovat na internet), ale bohužel bez úspěchu. Pak přišel Ondra Huml a společně jsme čekali na Karla. Ten přišel úplně vyřízenej z přednášky, a tak jsme po krátké pauze vyrazili do města. Šli jsme hodně dlouho a poznávali noční Dubnu. Navštívili jsme naši „oblíbenou“ :-) fotbalovou hospodu a dali si tam večeři – soljanku :-) a pelmeně. Polévka byla tentokrát o trochu hustší než v poledne a svým složením připomínala gulášovku. Pelmeně jsou takové těstové kapsičky, ve kterých je maso. Servíruje se to v mističce a většinou se to polévá rozpuštěným máslem. My to moc polité neměli, ale zato na tom bylo dost majonézy. :-) A nesmím zapomenout dodat, že jsme to zapíjeli ruským staropramenem. :-)
Pak jsme vyrazili až na samý konec Dubny, k vlakovému nádraží. Zašli jsme i k plavebnímu kanálu a koukali na noční obrysy sochy Lenina. Poté jsme se vraceli domů a stavili se v supermarketu. Já si koupil sympaticky vypadající makrelu (chlazenou, zatavenou), nějaký sýr a ochucené mléko. Kluci nakupovali o něco více, zejména Ondra. :-) Ten nakoupil už i suvenýry – čaje, vodku... Koupili jsme i kvas (chutná to jako zvláštní limonáda z rozmixovaného chlebu s medem). Prošli jsme se podél „Volgy“ a došli domů.
Ondra se vydal k sobě do hotelu. Já měl chuť na tu makrelu, tak jsem jí otevřel a k svému úžasu zjistil, že není uzená, ale syrová... Dlouho jsem nečekal, popadl nůž a rozřízl jí, vyndal vnitřnosti a začal vymýšlet, co s ní. Nakonec nás s Karlem napadlo, že jí osmahneme. Tak jsme začali někdy v jednu v noci smažit makrelu. Zatímco já honil kousky makrely po prskající olejové hladině na pánvi, Karel lezl po kuchyni a lovil pikantní snímky šéfkuchaře. :-) A pořád se přitom hihňal. Nicméně výsledky našeho snažení byly velmi uspokojivé. :-) Ryba to byla dobrá, jen trochu moc slaná (asi byla předtím naložená ve slaném nálevu). A bylo v ní spousta kostí, tak jsme si s ní asi do dvou hráli. :-) Ale bylo to fajn zakončení dne.

Pátek 8.12.
Dnešní den se nesl ve znamení čekání na můj pas. Tak jsme dopoledne nic moc nedělali, Karel se odebral do ústavu a já s Ondrou jsme si krátili čas vycházkou po městě. Ulovili jsme poměrně velké množství fotek a poobědvali ve veřejné vývařovně. Ondra zafungoval jako bravurní překladatel a poměrně s přehledem nám objednal jídlo. Měli jsme jakousi zelenino-rybí polévku a pak maso na houbách a cibuli (taková zvláštní masová omeleta) s bramborovou kaší (ta byla bohužel trochu studená). Zapíjeli jsme to rybízovou limonádou. Musím říct, že jsem si skvěle pochutnal a bylo jen škoda, že nedávali větší porce. Pak jsme šli každý domů a čekali na Karla, až se vrátí z ústavu a vezme nás do neutronky.
Zhruba okolo třetí jsme se vydali do ústavu a navštívili oddělení neutronové aktivační analýzy, kde nám prof. Pavlov ukázal místnosti chem. přípravy vzorků k ozařování. Dále jsme si prohlédli výrobnu plastikových a kovových kontejnerů na vzorky posílané potrubní poštou do reaktoru.
Poté nás zavedl do své „kanceláře“ a ukazoval nám proces zpracování naměřených spekter a další vyhodnocení získaných informací. Musím říct, že to bylo skutečně zajímavé.
Pak jsme strávili nějakou dobu v Karlově kanceláři a poté se vydali domů. Udělali jsme si něco k snědku a zhruba okolo půlnoci vyrazili na pivo do baru v hotelu Gastinica Dubna, kde bydlel Ondra. U pultu seděl Mucha (Ján Mušínský), obracel do sebe jedno pivo za druhým a bavil se s námi o nejrůznějších věcech. My jsme vyzkoušeli jak chutná pravá „bloody Mary“ a místní pivo.
U jednoho stolu seděl sám velký náčelník a vedoucí laboratoře, která mě a Karla pozvala, prof. Krivopustov. Ten si nás při objednávání u baru všiml, já jsem mu byl představen a on nás hned posadil ke svému stolu, objednal pivo a vodku na uvítanou. U jeho stolu seděl světově proslulý experimentátor Wolfram Westmeier, velký německý fyzik a „kalič“, který nemá rád, když se mu říká Wolfram, ale raději preferuje přízvisko „Wolf“. :-) Ten se při mém přiznání, že jsem se učil několik let německy, úplně rozsvítil. Naštěstí uměl velice dobře anglicky, takže jsme se dozvěděli pár zajímavých názorů od slovutného pana profesora. Krivopustov se do debaty moc zapojovat nemohl, protože umí akorát trochu německy, ale anglicky ani slovo. Zhruba okolo půl čtvrté přestal fungovat výdej nápojů u baru a vyhazovač začal všem hostům naznačovat, že už by měli vypadnout.
V tom došlo k poněkud divoké diskuzi mezi Karlem a prof. Krivopustovem. Jemu se totiž nelíbilo, že jsem se mu při svém příjezdu nenahlásil (oficiálně mě totiž pozval do Dubny). Asi je to takový ruský obyčej, nahlásit se při příjezdu náčelníkovi, pod kterého spadáte, a to já neučinil (ale on mě o tom neinformoval). Byla z toho velmi nepříjemná a trapná roztržka.

Sobota 9.12.
Ráno bylo velmi krušné – po pár hodinách spánku, které nás dělily od nemalého množství alkoholu, se nestává moc radostně. :-) Nakonec jsme se ale vykutali z pelechů a vydali se směr hráz a druhá strana Dubny.
Rozhodli jsme se jet autobusem – místní MHD. Jezdí velmi staré modely Ikarusů, které mají co dělat, aby se udržely pohromadě. Něco jako jízdenky tady vůbec neznají. V každém autobuse sedí babizna, která se k vám po vašem nástupu přitočí a zkásne vás o peníze (jedna jízda stála 12 rublů – ale liší se to podle čísla autobusové linky). Tak jsme se dopravili na druhou stranu hráze (tj. tunelem pod vodním kanálem). Jet tunelem je fakt zážitek, protože tam teče voda po stěnách a vůbec to vypadá, že se to každou minutu zřítí. Silnice na hrázi (od vodní nádrže) je taky úplně v dezolátním stavu a technický stav hráze taky nebudí moc optimizmu.
Na druhé straně jsme navštívili tržiště, prohlédli si velké množství stánků s úplně čímkoliv a protože už bylo poledne, vydali jsme se hledat nějakou restauraci. Nakonec jsme našli po velkém doptávání dvě, ale obě byly zavřené. Tak jsme si koupili pirožky v jednom stánku a šli nakupovat na tržiště. Já si koupil nějaký sýr a vakuově balená čtyři kuřecí stehna. Karel nakoupil u nějaké trhovkyně okurky, sušené ovoce, nakládané houby... a vůbec spoustu místních specialit.
Protože už se blížil večer, vydali jsme se zpátky (opět autobusem). Na naše požádání nám zastavil u hráze a my si šli zblízka prohlédnout sochu Lenina. Pak jsme si stopli další autobus a dojeli prakticky až domů. Ondra šel na hotel a my s Karlem jsme se dali do přípravy večeře šampionů. :-) Pečená stehna... první dvě byla dost experimentální, ale druhá už byla šťavnatá... no prostě pošušňáníčko. :-) A bylo toho fakt docela hodně. :-)
Karel pak skočil koupit piva a nějaké křupky na večer. To jsem ještě nezmínil – ten večer se měla konat degustace místních piv. Pozváno bylo mnoho lidí, ale nakonec přišli jenom Ondra, Mitja Majerle, čerstvě dorazivší Ondra Svoboda a Tonda Krása. Chvíli se povídalo a pak se přikročilo k vlastní degustaci.
Inu, degustovalo se kvalitně a až do ranních hodin. :-) Pak šel Mitja ještě na diskotéku a my pokračovali v likvidaci obsahu naší ledničky. Jelikož těch lahváčů Karel nakoupil pro cca 20 lidí (očekával mnohem větší účast) a nás na to bylo jen pár, tak byl před námi poměrně dost náročný úkol... Pilo se, povídalo... až do čtyř. :-)

Neděle 10.12.
Ráno bylo opět velmi kruté. Po dvou dnech bez pořádného spánku a po spoustě vypitého alkoholu jsme vstávali na výlet do Moskvy. Velmi těžko se vstávalo, velmi těžko... nakonec jsme se ale překonali a vydali se na autobus v 9,20. Ale Ondra Huml nikde. Tak jsme čekali, čekali... vrátili se domů, volali mu... nic. Tak jsme se vypravili k němu do hotelu... no a vytáhli ho z postele - samozřejmě zaspal. :-) Protože autobus už dávno ujel, vydali jsme se na vlak, tzv. „električku“. Je to něco jako náš pantograf, ale mnohem horší. :-) Obvykle to má velmi tvrdé sedačky, netopí se tam, nevětrá... a v prostoru nástupních dveří se smí kouřit – takže si tam kdekdo zapálí a kdokoli pak otevře dveře z tohoto prostoru do vagónu, kouř se nasaje do prostoru vagónu a hned je tam taky notně zahuleno. A to není všechno. Ptal jsem se Karla, kde jsou tam záchody. Dostalo se mi zvláštní odpovědi, že nikde. Tak jsem se ptal, jak to tedy rusové dělají, když to na ně přijde. Prostě jdou do prostoru mezi vagóny a tam to udělají. Takže to tam pak hrozně smrdí a asi taky klouže. Hrůůůza.
Na nádraží jsme si koupili ledový čaj a ohřátý sendvič. Takto posilněni jsme se vydali na bezmála tříhodinovou cestu (cesta autobusem do Moskvy trvá zhruba dvě hodiny). Cestou jsme si vyprávěli všechno možný a krátili si tak dlouhou chvíli. Taky na nás padla únava a trochu jsme podřimovali.
S blížící se Moskvou se začal stále více objevovat další jev pro specifický tuto oblast – putovní obchodníci ve vlaku. Z ničeho nic se ve vagóně objeví člověk a začne nahlas oznamovat, že má na prodej šňůru na prádlo, čistící prostředky, jízdní řády, zmrzlinu apod. Dokonce chodí i muzikanti.
Postřeh: když si koupíte jízdenku do Moskvy, rozhodně jí nevyhazujte, bude se vám hodit. Na nádraží v Moskvě jí budete potřebovat na průchod turnikety, které musíte překonat, pokud se chcete dostat z nádraží ven.
Na moskevském nádraží jsme navštívili legendární záchodky s otevřenými „kabinkami“ bez většiny stěn, která mají dvířka typu „lítačky“ a díru v zemi, takže pokud na takový záchod vejdete, musíte přidřepnout a jednou rukou držet lítačky, protože jinak se vám rozlítnou a vy budete vidět. Nevídané. :-)
Pak jsem si u stánku koupil typické moskevské občerstvení – moskevskou bramboru. To se vyrábí následovně – vezme se velká brambora, upeče se v alobalu, pak se rozkuchne, trochu vydlabe a kydne se do ní pár lžiček nějakého salátu. Já měl nějaký pochoutkový či co a chutnalo to velmi dobře. To víte, horká brambora v ruské zimě... ;-)
Pak jsme se vydali moskevským metrem vstříc Kremlu. Nutno podotknout, že moskevské metro se od pražského liší akorát tím, že je jinak barevné a rozhodně méně udržované. U každých jezdících schodů sedí v kukani babizna a kontroluje dění na eskalátorech. Kdyby tam někdo dělal nějakou neplechu nebo „jen“ nechtěl uhnout ostatním, kteří spěchají, pak ho pomocí rozhlasu vyplísní. Další věcí, kterou našinec určitě zaregistruje, je odpich, který zdejší metra mají. Kam se hrabe pražské metro...
Tímto způsobem jsme se tedy dopravili ke Kremlu a koupili si vstupenku dovnitř. Karel se vydal něco zařizovat a já s Ondrou jsme se procházeli po Kremlu. Dělali jsme spousty fotek (Ondrovi poměrně brzy došly baterky), ale byla už poměrně dost tma (a nepříliš jasná obloha), takže doba expozice často činila půl sekundy a tudíž se mi podařilo ulovit jen velmi málo nerozmazaných záběrů.
Kreml byl docela zajímavý, ale nějaké extra nadšení se u mě nekonalo. Pak jsme se vydali na rudé náměstí ke chrámu V. Blaženého. Všude byla spousta turistů. Nakonec jsme se podívali zblízka na chrám Krista Spasitele. Blízko něj jsme si koupili na stánku pirožky a ubírali se směrem k odjezdům autobusů směr Dubna.
Autobus přijel velmi pěkný, ale úplně mimo vyvěšený jízdní řád. :-) Mě se podařilo v autobuse usnout velmi posilujícím spánkem. Karel šel ještě do ústavu něco pořešit a já něco málo pojedl a ulehl k příjemnému spánku...

Pondělí 11.12.
Dneska byl velmi ospalý den. Pozdě se vstávalo a pak se šlo do ústavu. Tam jsem si zařizoval nejrůznější věci a seděl u netu.
Při odpoledním čaji jsem se dozvěděl, že mám mít ve čtvrtek dopoledne přednášku (takovou trochu neoficiální, ale přece jen) o své bakuli! Samozřejmě v angličtině. No, nedovedl jsem si to moc představit...
Navečer přijel Marek Sedlbauer, a tak jsme s ním šli na večeři. Při té příležitosti jsme si s panem prof. Westmeierem připili (jinak to prostě nešlo, když nás pozval ;-)). Pak šli kluci ještě „na jedno“ a já se radši vydal domů. Asi hodinu jsem bloudil po noční Dubně (už jsem začínal mít docela strach), než jsem narazil na koleje a ty mě dovedly domů (úleva). Tam jsem si udělal dvě topinky, cca dvě hodiny psal tento deníček a okolo půl třetí šel spát. Asi půl hodiny poté přišel Karel, ale to už jsem spal jako zabitej.

Úterý 12.12.
Dneska bylo opět ospalé ráno. :-) Cožpak o to, mě se vstávalo dobře, ale Karel měl problémy. Nakonec jsme se vyhrabali ven a šli do ústavu. Pak jsme museli povinně navštívit ředitele Krivopustova, abych se mu oficiálně představil (to mi přišlo hodně zvláštní).
Pak jsme se s Karlem vydali směr hotel Gastinica Dubna a navštívili právě se probouzejícího Marka (to už bylo asi půl dvanácté). Ještě jsme se pozdravili s Ondrou Humlem, popadli Marka a vyrazili s ním na úřad pro propustku. Pak jsme šli do ústavu na oběd a zase usedli k netu. :-)
Já se pak vrátil domů, abych si zacvičil. A někdy po páté jsem se odebral dolů do bytu českého sekretariátu, kde se konala večeře pořádaná Čechy, kteří zde už dlouho žijí a rádi tu vidí mladé české studenty. :-) Bylo to fajn, potkali jsme se se zajímavými lidmi (i v docela vlivných pozicích ve vedení ústavu), což nám umožnilo poukázat na některé problémy, se kterými se přišedší studenti velmi často potýkají (a vesměs naprosto zbytečně). Paní Adamová měla připravený kotel skvělého boršče, pirožky s různými náplněmi... a tak jsme se všichni najedli k prasknutí.
Mezitím jsem byl ale obeznámen s jednou poněkud nečekanou skutečností – v bytě s námi bude bydlet Čestmír Burdík, což je profesor z katedry matematiky. Připravili jsme mu u nás jeden pokoj a donesli mu tam z dolního bytu postel. On pak večer přišel a dal se s Karlem do družné debaty.

Středa 13.12.
Dnes měla většina lidí střevní potíže (tedy i já). :-) Dokonce i pan a paní Adamovi – boršč se mimořádně povedl. :-)) Zatímto Karel s Markem odjeli do Moskvy (Karel byl střevně v pohodě, ale Marek trpěl), já se společně s Ondrou, Tondou a Mitjou vydal do ústavu a poslechl si přednášky prvních dvou jmenovaných. Musím říct, že se mi obě líbily, jen mě mrzelo, jak jim to jistá část publika úplně strhala. Obhajoba dizertační práce skutečně nemůže být horší.
Pak jsme šli na oběd a pracoviště do ústavu. Já se snažil připravit si prezentaci na druhý den.
Navečer jsem se s Ondrou Svobodou vydal podívat na detektor v laborce. Na spektrech se jim objevovaly dva nesmyslné píky a nevědělo se, co s tím. Pak tam přišel i pan Adam a posléze i prof. Westmeier. Ten napřed bušil do detektoru držadlem šroubováku a pak kontroloval kabeláž až k elektronice, aby se do ní po chvíli také pustil. :-) Šťoural se v tom skoro dvě hodiny, zkoušel vyměnit zesilovač a předzesilovač, zapojil k tomu i osciloskop, přeměřoval napětí pomocí multimetru... až nakonec přišel na to, že problém způsoboval povytažený kabel z jednoho konektoru. Závada byla tedy odstraněna a my se vydali domů.
Byl jsem trochu překvapen, že doma ještě nikdo není – že se Karel ještě v devět hodin večer nedostal domů, to jsem chápal, ale že tam nebyl ani prof. Burdík, to mě zarazilo.
Chvíli jsem váhal, co si dám k večeři, ale pak jsem se rozhodl to risknout a ohřál jsem si zbytek boršče. :-) Pak dorazil Karel. Já se zbytek večera snažil marně rozchodit tu zatracenou VPNku. Ačkoliv jsem měl od Muchy funkční konfiguráky, nepodařilo se mi to. Spojení se navázalo, ale hned přerušilo a já nemohl najít důvod, proč se tak děje. Tak jsem to nakonec vzdal a ukazoval jsem Karlovi kostru své prezentace. Pak jsme se skoro do jedné hodiny šťourali ve výsledcích mého modelování reakce (pomocí kódu Talys) dopadajícího neutronu na atom hliníku.

Ctvrtek 14.12.
Dnes jsme po drobném zaspání spěchali do ústavu a já ještě dokončoval svou prezentaci. Okolo jedenácté jsem šel „na plac“. :-) Samozřejmě jsem neměl vyzkoušeno, jak se chová můj nový notebook s dalším monitorem/projektorem. Taky že to nefungovalo. :-( Tak jsem musel svou prezentaci nahrát na flashku v ppt formátu a ukazoval jsem to z widlí Ondrova notesu. Ach jo. Musím s tím ještě pohrát.
Vlastní přednáška mi přišla hrozná, nevěděl jsem vůbec, co říkat. Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky a musel jsem se hodně nutit k tomu, abych mluvil nahlas. Připadalo mi, že řvu jak tur, ale přesto mi páni profesoři ve druhé řadě naznačovali, abych mluvil ještě hlasitěji. Inu, odblekotal jsem to tam a pak se mě ptali na různé věci, diskutovali... nebýt Karla, který si pak vzal slovo, tak bych tam asi jen stál a koukal na ně, a oni by zase koukali na mě, a to vše za naprostého ticha. :-)
No, nebudu laskavého čtenáře napínat – dopadlo to dobře, řekli že to bylo „interesting“ a že by měli zájem o zdroje, ze kterých jsem čerpal, tak jsem jim je přislíbil dodat. Ufff, mám to za sebou. :-)
Po obědě jsem si vyřizoval hlavně věci týkající se SouthPrague.Netu a pak jsem se vydal do města nakoupit dárky domů (ČR :-)). Koupil jsem pár pirožků a plastovou krabičku medu. Pak jsem se vrátil domů, vyložil věci a protože jsem měl ještě čas, vydal jsem se opět ven ještě něco koupit. Obešel jsem již jednou navštívená místa, ale už měli buď zavřeno, nebo právě uklízeli stánky. Tak jsem šel do jedné sámošky a koupil ještě pár pirožků, nějaké ochucené mléko (to já rád :-)) a ruský čaj. Bohužel jsem nikde neviděl dobře vypadající slané okurky a kvas. Rozhodl jsem se, že bez kvasu rozhodně neodjedu. :-) Nějakou dobu jsem seděl na pokoji, koukal na Bournea 2, poslouchal hudbu, přepaloval Karlovi jedno DVD (o ruských atomových bombách) a čekal, až se objeví, abychom vyrazili za klukama na hotel.
Nazítří mě mělo vyzvednout auto přímo u našeho domu v 10,40, takže jsem měl spoustu času si všechno pořádně promyslet. ;-) Musel jsem ale ještě sehnat ten kvas...
Karel dorazil a hned jsme se vydali za klukama na hotel. Sešli jsme se tam v baru. Mitja tam měl svou přítelkyni z čech. Na pokoj jsem dorazil okolo půl třetí a šel spát.

Pátek 15.12.
Toto ráno se mi trochu hůře vstávalo – fakt nemám rád málo spánku. Posnídal jsem a vydal se směrem k obchoďáku, kde jsem koupil kýžený kvas. :-) Taky jsem přibral něco na zub (včetně dvou pirohů ve stánku) a pelášil zpátky na byt. Tam jsem to všechno zapakoval a sypal dolů na dvorek. Už tam stálo auto, nasedl jsem, pozdravil mlčenlivého řidiče a rozjeli jsme se pryč...
Trochu mě trápily dvě věci – při zavírání dveří od bytu jsem z nich málem vytrhl kliku, takže Karel mohl mít problémy dostat se dovnitř. Ale snad mu to nějak šlo. Tou druhou věcí bylo to, že jsem zapomněl odevzdat propustku v ústavu. Vím, že Karel říkal, že se to musí udělat. Jenže já na to bohužel zapomněl. Snad to nebude moc velký průšvih.
V Dubně jsme stavěli ještě asi 3x a nabírali různé lidi. Mezi nimi byla i Slovenka, kterou jsme potkali v ústavu u urychlovače. Pak tam byli dva Češi.
Cesta se docela vlekla a na mě šlo spaní. Spolykal jsem ty pirohy (byly výborné – s párkem uvnitř). Na letišti jsem bez problémů prošel odbavením i pasovou kontrolou (zatímco cestujícím do Los Angeles otvírali kufry už u stojánek). Ovšem u vstupu k bráně nás kontrolovali opravdu důkladně – včetně bot, bund a také pomocí ručního detektoru. Asi to bylo kvůli tomu, že ze stejného prostoru odlétalo letadlo do Istanbulu. Nějakou dobu jsem seděl v čekacím prostoru před nástupem do letadla a snažil na naháčkovat do letištní wi-fi sítě. :-)
Let byl v pohodě, akorát tam skoro neustále řvalo jedno malé dítě. Ale pak se mi podařilo na chvíli usnout. V Praze jsem měl problémy s rozpoznáním svého kufru kroužícího na pásu, ale nakonec se mi to podařilo :-) a já se v pořádku dostal domů (maminka pro mě přijela).
Všechno, co jsem vezl zpátky domů, jsem dovezl taktéž v pořádku – kvas, med, čaj, pirožky... Kvas jsem nakonec vypil sám, protože to nikdo jiný nechtěl pít, pirožky byly většinou s játrama, takže to taky nikomu nejelo a o med nikdo nejevil větší zájem. :-) čaj si s odstupem času pochvaloval tatínek, když onemocněl a proléval si jím hrdélko.
Potěšilo mě, že jsem v Rusku skoro nic důležitého nezapomněl. Jen ten kapesní nožík, ale ten mi Karel přivezl zpátky.

Závěr
Co říci závěrem? Rozhodně to byl pro mě zážitek a jsem vděčen všem lidem, kteří mi umožnili tento pobyt absolvovat.
Rusko je úplně jiná země. Lidé jsou tam jiní, mají jiné zvyky a jiný pohled na svět. Musím říct, že se mi tam docela i líbilo, ale občas jsem se setkal s něčím/někým, co mě od dlouhodobějšího pobytu v tamnější lokalitě poněkud odrazuje (např. kdo má nějakou moc, tak si to obvykle patřičně „užívá“). Až jednou třeba v mé studijní/vědecké ;-) kariéře nastane zase možnost/potřeba jet do Dubny něco naměřit, tak se tam rád opět podívám.

Fotogalerie!

Poslední aktualizace této stránky:
01.01.1970, 00:00